Book review

Pavel Holländer: Idea svobody v narativech 18. až 21. století. Praha: Leges, 2024. ISBN 978-80-7502-751-1.

Profesora Pavla Holländera (nar. 1953) není nutno české čtenářské obci – zejména té pohybující se v oblasti práva, případně i politologie – nikterak obzvláště představovat. Přesto alespoň stručně na úvod této recenze shrňme, že se jedná o předního českého právníka se slovenskými kořeny, někdejšího soudce (1993–2003) a místopředsedu (2003–2013) Ústavního soudu České republiky, člena Učené společnosti České republiky (od r. 2003), vysokoškolského pedagoga a mimořádně plodného autora řady vědeckých publikací. V r. 2016 byl tehdejším prezidentem Slovenské republiky Andrejem Kiskou za své zásluhy v oblasti jurisprudence oceněn vysokým státním vyznamenáním, Řádem bílého dvojkříže II. třídy.

Toto renomé, jakož i četná uznání, jichž se autorovi dlouhodobě dostává v české právnické obci, vytváří u čtenářstva v nejlepším slova smyslu napjaté očekávání. Jaká bude Holländerova nová kniha? Co nám v ní objasní, vysvětlí a poodhalí? Co nového se dozvíme? S těmito pocity jsem otvíral publikaci vydanou v r. 2024 ve známém nakladatelství Leges také já. Tyto pocity byly ještě umocněny skutečností, že monografie má tři neméně známé recenzenty: profesory Aleše Gerlocha, Václava Bělohradského a Jana Kyselu. Což je samo o sobě téměř jistota intelektuálního zážitku. Ovšem má očekávání byla naplněna pouze částečně. Pojďme však nyní po pořádku.

V první části recenze vyzvednu kladné aspekty knihy, která do jisté míry (níže objasním, do jaké) může sloužit i jako poměrně solidní učební materiál, zejm. pro studentstvo na magisterském stupni studia, především v oblasti sociálních věd, či pro pokročilé ročníky na právnických fakultách. Například v kurzech věnovaných dějinám právního a politického myšlení, právní filozofie či politické teorie. Druhá část recenze přinese z mého pohledu problematické momenty publikace, a to jak po formální, tak také po obsahové stránce.

Holländer hned na první straně předmluvy (s. 9) objasňuje, že předkládaná monografie je do češtiny přeloženou a částečně dopracovanou publikací, jež vyšla v r. 2022 ve slovenštině. Na základě této informace lze českou verzi považovat za rozvinutější, propracovanější a snad i za definitivní vyjádření se autora k tématu svobody napříč čtyřmi (!) staletími. To samo je úctyhodný počin a současně veliký úkol, který si autor před sebe postavil.

Vzhledem k ústřednímu tématu nepřekvapí, že značná část knihy (kapitoly 1, 2 a 3) je věnována liberalismu jakožto té politické ideologii, která si ideu svobody vepsala nejenom do svého názvu, ale také do své „DNA“. Během tohoto putování se setkáváme nejen s velkými jmény liberalismu (J. Locke, T. Hobbes, „otcové zakladatelé“ americké ústavní tradice a další), ale také s reprezentanty jiných filozofických a právních směrů, kteří jsou dnes řazeni mezi klasiky, a jejichž kanonická díla snad nelze při studiu problematiky svobody obejít; ať už je to G. W. F. Hegel nebo C. Schmitt.

Svěžím obohacením akademického výkladu jsou i autorovy odkazy na velké literáty, ať už jde o J. Miltona nebo A. Camuse a jejich díla. Holländer současně prokazuje výtečnou znalost soudobé akademické (i neakademické) debaty, když se často odvolává na známé i méně známé osobnosti právní, částečně též politické teorie. V některých případech své vyprávění doplňuje také o tu stručný, jindy zas obsáhlejší „medailonek“ vybrané osobnosti. Někdy dokonce cituje z nekrologů, aby tak zdůraznil relevanci a důležitost vybraného autora (v převážné většině se jedná o muže). I když tyto krátké životopisní exkurzy mohou vzbuzovat pochybnosti ohledně jejich relevance, považuji jejich zařazení za legitimní autorskou licenci. Ačkoli autorovo pojednání napříč kapitolami víceméně dodržuje chronologickou linku, tu a tam si Holländer „odběhne“ i do jiné doby. A to, když je potřeba zmínit nějakou konkrétní polemiku či objasnit pojmy z jiných úhlů pohledu. Není to na škodu a logičnost autorova vysvětlování – zrcadlícímu letité pedagogické zkušenosti – to nijak zvlášť nenarušuje.

Vzhledem k již zmíněnému velkému časovému rozpětí až čtyř analyzovaných staletí je pochopitelné, že některé části kapitol jsou nutně zestručněny; není možné se při tak obsáhlém pojednání věnovat do detailu všem koncepcím. Nicméně se domnívám, že nic podstatného z vývoje ideje svobody a ideologie liberalismu nebylo opomenuto. Navíc, když je to nutné – jak je tomu například při výkladu historického vývoje parlamentarismu – neváhá Holländer vylíčit i středověké reálie. Čtenář tak dostává k dispozici shrnující výklad kategorií, jako jsou zastupitelská demokracie, právní stát, tržní hospodářství, sekularizace, společenská smlouva atd.

K pozitivně vyhlížejícím částem knihy bych řadil např. subkapitolu 2.5 pojednávající o výše zmíněné kategorii právního státu a nabízející nejenom dějiny tohoto pojmu, ale také jeho stručnou charakteristiku. I zde se to jen hemží významnými jmény především německé právní vědy, s jejichž obeznámením se nepochybně rozšiřují čtenářské obzory, a to i u zasvěcených čtenářů. Kladný dojem z této části knihy pramení jistě právě z důvodu, že tato oblast je autorovi blízká nejenom z jeho rozhodovací praxe soudce, ale také kvůli jeho dlouholetému akademickému zájmu. Zcela zde souhlasím s Holländerem konstatujícím, že „[l]iberální stát garantuje svobodu jednotlivce nejen jeho participací na moci formou voleb, ale také garancemi namířenými proti zneužití moci – dělbou moci“ (s. 59).

Přistupme nyní ke kritičtější části recenze, která zhodnotí slabiny recenzovaného díla. Prvně je nutno zmínit formální stránku. Ačkoli Holländer vyjadřuje v již zmíněné předmluvě své díky kolegovi J. Kyselovi za provedenou „precizní kontrolu textu“ (s. 10), lze v knize objevit některé formální nedostatky. A to ani ne tak ve formě překlepů či zjevně špatně do češtiny přeložených slov (tu a tam se nějaké objeví), jako spíše v jiných oblastech. Autor se například rozhodl, že v poznámkách pod čarou bude odkazovat nejen na originální citovanou literaturu (např. v angličtině nebo němčině), ale také na český nebo slovenský překlad, existuje-li. Občas na tuto pedantnost doplácí, jako např. v pozn. č. 50 na s. 24, kdy Bleickenovo dílo o athénské demokracii v českém překladu připisuje Hamiltonovi, Madisonovi a Jayovi. Ve srovnání s jiným, závažnějším nedostatkem, je to ovšem jen nepatrné a vlastně celkem úsměvné zaškobrtnutí.

Oním zásadnějším nedostatkem je opakované a časté citování značných pasáží jiných autorů a autorek, obvykle na dvou různých místech knihy. Někdy to sice sám Holländer upřímně přiznává a didakticky obhajuje uvozováním fráze „zopakujme si, že“ (nebo obdobné), v mnoha případech tomu tak ale není a čtenář má pocit, že autor pochybuje o jeho schopnosti zapamatovat si, o čem četl několik desítek stránek předtím. S kratšími či rozsáhlejšími (nepřiznanými) opakovanými citacemi se tak setkáme např. na s.: 19 a 65–66, 20 a 66, 124 a 314–315, 137–138 a 322–323, 150–151 a 319–320, 219 a 235–236, 225–226 a 322, 228 a 229, 228 a 244.

Některé citáty jsou navíc svou podstatou značně sporné, ačkoli je autor nijak dodatečně neproblematizuje. Tak např. výrok Pavla Kaliny pronesený v televizním pořadu (!) z r. 2016 o tom, že „moderní člověk, nejsvobodnější bytost v dějinách, zpravidla umírá v koutě a sám, podobně jako pes (v předmoderní době). Nemůžeme už jít s celou vesnicí do kostela a spolu s obcí se účastnit rituálu, který přesahuje hranice ordinérní zkušenosti“ (s. 137–138). Mimochodem, tento citát patří k těm výše zmíněným, s nimiž se čtenář setká v knize ještě jednou. Za prvé, i když Kalina pro svůj výrok o osaměle umírajících lidech nemusí mít žádná statistická data (i když si nemyslím, že většina populace umírá právě takhle), mohl Holländer k takovému výroku přistoupit opatrněji. Anebo jej raději nepoužít vůbec. Za druhé, nedomnívám se, že by nám „někdo“ (stát? politikové? média? kulturní elity?) zakazoval jít na pohřeb do kostela. Jistě je tomu tak v KLDR, pro Českou republiku to ovšem vůbec neplatí, a to vzhledem k dodržování principu svobody vyznání. Pokud je úmyslem Holländera, aby jeho traktát o svobodě byl brán vážně (v což pevně věřím), bylo by lepší tento typ výroků necitovat, nebo když už, tak alespoň podrobit kritickému zhodnocení.

Podobně je tomu u rozsáhlé citace americké publicistky Cathy Young z pravicově-libertariánského (tato skutečnost je ovšem taktně zamlčena), a tedy „biased“ a „partisan“ (abych užil dnes docela častých anglických termínů) think-tanku Cato Institute. I tento citát patří k těm, které se v knize, z neznámých důvodů, objeví ještě jednou téměř v plném rozsahu. Autor nijak neproblematizuje Youngové nevědecký výrok cíleně vyvolávající morální paniku z „neliberálního progresivismu“ (s. 225). Jak ještě uvidíme, absence kritické analýzy tohoto a podobných tvrzení souvisí s tím, že s nimi autor prostě a jednoduše souhlasí.

Dalším nikoli neproblematickým citovaným výrokem je ten, pocházející od letos (2025) zesnulého papeže Františka. Ačkoli osobně v mnohém s tímto pontifikem, jehož přínos pro katolickou církev adekvátně vyhodnotí až dějiny, sympatizuji, jeho tvrzení o kultuře rušení (cancel culture), která je podle něj „formou ideologické kolonizace, která neponechává žádný prostor pro svobodu projevu“ (s. 311), považuji za přinejmenším diskutabilní. Nekřesťané či ateisté si zde mohou položit oprávněnou otázku, zda náhodou i evangelizační a misijní činnost církve po staletí nebyla/není obdobnou formou ideologické kolonizace? Dokonce s mnohdy fatálními následky pro lokální kulturu a tradice. Anebo jinak: V čem přesně ona údajná „ideologická kolonizace“ spočívá? Proč je jeden (v tomto případě progresivní) světonázor považován za kolonizační a jiný (např. konzervativní) už nikoli? Tyto otázky si, bohužel, Holländer neklade. Není to ale poprvé, kdy autor před nějakou kolonizací varuje. Učinil tak již dříve v knize Filipika proti redukcionizmu (Bratislava: Kalligram, 2009), kde vyjádřil svou obavu z kolonizace ostatních společenských věd ekonomií (např. na s. 54).

Vzhledem k Holländerovu odbornému zázemí nepřekvapí, že jeho explikace je rámována především právním nazíráním. Politologický či filozofický rozměr analýzy není příliš výrazný, což ale lze omluvit. Autor zůstává věren oblasti své průpravy a nezabíhá příliš do terénu, v němž se necítí tak úplně jistě. Na druhou stranu, může mít čtenář pocit, že přílišná šíře záběru knihy poněkud často odklání hlavní linku teoretického expozé o pojmu svobody v dějinách. Jak je tomu např. při výkladu tzv. Böckenfördeho dikta, s nímž Holländer, zdá se, celkem sympatizuje. Že se jedná o autorovo oblíbené téma je patrné také z toho, že jej do svých právně-teoretických úvah zahrnul např. ve svém článku „Soumrak moderního státu“ (Právník, č. 1/2013, s. 9–11) nebo již dříve ve zmíněné Filipice proti redukcionizmu (s. 139 a násl.). Tato kniha obsahuje rovněž jiný motiv, který se objevuje také v recenzované publikaci, totiž pojem „černého motorkáře“ (v recenzované knize subkapitola 3.2). Poznamenejme, že pro polemiku s Holländerem ohledně tohoto motivu i výše zmíněné obavy z kolonizace společenských věd ekonomií se rozhodl Matěj Gregárek v knize Stát oběma nohama na zemi: Symetrické přístupy k legitimitě státu (Praha: Leges, 2018, s. 59–66).⁽¹⁾ Škoda, že se Holländer rozhodl s touto akademickou kritikou nevyrovnat a Gregárkova kniha mu nestála za zmínku. Což sice na jedné straně nutno respektovat, ale lze nad tím také vyslovit politování, jelikož zde byla příležitost pro zajímavou akademickou výměnu názorů.

Konečně, k formálním nedostatkům Holländerovy nejnovější publikace bych zařadil ještě zjevný anachronismus, když autor píše, že „…Platón v této svojí úvaze analyzuje Kantův problém koexistence svobod…” (s. 137). Jak známo, Platón žijící ve 4. století p. n. l. Kanta rozhodně analyzovat nemohl. Považuji to spíše za autorovu nepozornost a neúmyslnou chybu, kterou ovšem mohli postřehnout recenzenti.

Co ale rozhodně je autorův úmysl a část vzbuzující největší polemiku, to je 6. kapitola nadepsaná „Woke, identitární politika, progresivismus – ideologie na vzestupu“, z níž pochází i výše zmíněný citát Youngové. Přiznám se, že tato část knihy patřila k těm, které jsem jako čtenář očekával s velkým napětím. Ne proto, že by se snad nemělo o tomto aktuálním tématu psát. Naopak! Je velmi dobře, že se mu věnuje odborná pozornost. Nýbrž proto, že jsem byl zvědav, jak se k němu Holländer postaví a odolá-li dnes tak populárním povrchním soudům a simplifikacím. Žel, neodolal.

Ilustrací za všechny nechť je autorovo poněkud obsáhlé „povzdechnutí“ na s. 313 o „novém marxismu“ (míněno woke hnutí a progresivismus, v ČR navíc zcela marginální), který se podle Holländera tyčí „jako obrovská mořská příbojová vlna v nové, zmutované podobě a pod novými názvy.“ Toto míchání žánrů (odborný text nahrazený publicistickým „sloupkem“ diskutabilní kvality) pokračuje dál, když autor na téže straně odhaluje čtenářstvu, jak se probudil uprostřed noci ze spánku, kdy se mu zdálo „že všude, na školách i na pracovištích, v médiích, dokonce povinně i na všech webových stránkách či prezentacích na sociálních sítích či YouTube jsou zařazeny kurzy či lekce kritické rasové teorie, genderismu a radikálního environmentalismu a zároveň jsou zřízeny převýchovné tábory pro ty, kteří se těmto lekcím vyhýbají, popřípadě porušují z nich vyplývající pokyny. Ačkoli zalitý studeným potem, byl jsem najednou rád, zatím to byl jen špatný sen.“

Je mi líto, že má autor tyto pocity a obavy. Nemyslím si ale, že tento typ textu má místo v oficiální vědecké recenzované monografii. Už dříve, na s. 139, mělo čtenářstvo možnost se setkat s podobnou vsuvkou. Holländer tam zmiňuje pravidelné jízdy s manželkou na jejich chatu v Češkovicích. Tehdy jsem se ještě jako čtenář nad tím pousmál. O 174 stránek dále jsem ale byl nemile zaskočen dikcí, která neblaze připomíná exemplární příklad morální paniky, která se v českém veřejném prostoru za poslední léta objevila: tzv. svatováclavské kázání Profesora Petra Piťhy z r. 2018, které svým takřka apokalyptickým tónem onehdy vyvolalo rozsáhlou veřejnou diskusi.

Domnívám se, že jedním z kořenů problému je, že Holländer automaticky přenáší již dávno oboustranně vyhrocenou debatu o tématech jako je kritická rasová teorie z amerického prostředí do českého, kde tyto otázky nejenže nejsou součástí veřejné debaty (resp. v případě otázek genderové identity zatím ne v takové míře jako v USA), ale pro české čtenářstvo mohou být matoucí, jelikož kontext a historie spojená s těmito debatami jsou mu vzdálené. Proto mohou být vnímány jako nepřiměřené nebo zavádějící. Právě z těchto důvodů bych přinejmenším 6. kapitolu nenavrhl (na rozdíl od některých předchozích) jako doporučenou četbu pro české vysokoškolské studentstvo.

Abych však zakončil tuto recenzi pozitivněji, dovolím si zmínit jednu kuriozitu, která se s recenzovanou publikací – byť nepřímo – váže. Letos (v r. 2025) vyšla v nakladatelství Academia publikace autora, který má (podobně jako Holländer) slovenský původ. Kniha byla (podobně jako ta Holländerova) přeložena ze slovenštiny do češtiny a zásadně přepracována. Navíc je, opět podobně jako Holländerova kniha, věnována ideji svobody či přesněji liberalismu. A aby toho nebylo málo, i tato kniha pojednává o tématech jako je gender, woke či cancel culture, kterým se – byť až v poslední, šesté kapitole – věnuje Pavel Holländer. Abych čtenářstvo už dlouho nenapínal, prozradím, že se jedná o knihu Mateje Cíbika Liberálové a ti druzí. Jelikož jsem toto dílo posuzoval jako odborný recenzent, mohu konstatovat, že tvoří zajímavý pendant, místy dokonce antipod, Holländerovy knihy. Obě publikace doporučuji odborné i laické veřejnosti k přečtení a vlastnímu zhodnocení. Oběma přeji, aby našly své četné, zdravě kritické publikum.

PhDr. Marián Sekerák, Ph.D.

AMBIS vysoká škola, a. s.

Katedra mezinárodních vztahů a politologie

Adresa: Lindnerova 575/1, 180 00 Praha 8 – Libeň, Česká republika

Email: marian.sekerak@ambis.cz

ORCID ID 0000-0002-1263-935X